125ccm.cz

Přeskočit obsah a dostat se k menu

Chorvatsko 2007 aneb s "dvackou" k moři..

Už je tomu přes rok, kdy jsme se vydali s partou z webu 125ccm.cz k moři a já stále nenapsal cestopis. Stydím se za to a tak to chci celé napravit. Možná, že je teď ten pravý čas kdy oddělím zrna od plev a zůstane jen to nejlepší.

Jak to celé začalo.

Už když jsme s klukama přijeli po první naší velké společné dovolené ze Slovenska, říkali jsme si čím trumfnout "slovenskou dovolenou". Je jasné, že nás hned napadlo moře. A tak se rok s rokem sešel a já opět čekal na té stejné benzínce na mého kamaráda „Pavouka“, kterého jsem měl po cestě, na náš společný sraz v Břeclavi. Hlavní bylo odhodlání, že motorky v kubatuře 125cc nejsou jen vozítka kolem komína, ale splní i to o čem jste ve svých začátcích ani nesnili. Plno lidí mi tvrdilo, co tam chci dělat s 16 let starým, italským dvoutaktem. Nevím, co čekali za odpověď, ale jen kvůli tomu, že mi v motoru chybí pár kubíků (:-)), nebudu sedět doma na zadku a nepodívám se do světa. Cíl byl jednoznačný a to pro nás Čechy přívětivé Chorvatsko. V kruzích byli sice horké debaty kam přesně v Chorvatsku, ale nakonec zvítězil známý poloostrov Istrie, který je přeci jen neblíže (z Olomouce cca 800).

Odhodlaná parta

Sestava čítala tři dvoutakty a tři čtyřtakty, jak krásně vyrovnané. Já s Mitem, Wiza s TDR a Ratlík s AF1 ve dvoutaktech. Pavouk a Kašpe s CBR a Žaba (Hanys) s XR ve třídě čtyřdobých 125tek. Přidal se k nám i náš známy Jirka s Pegasem. Jelikož jsem měl služebně jeden z nejstarších motocyklů, mé přípravy byli opodstatněné. Své motorce jsem věřil, ale připraveným štěstí přeje a tak jedna z bočních tašek byla zabraná nářadím a náhradními díly. Ke své smůle jsem ještě 2 dny před odjezdem zjistil, že mi uniká tlak z přední pneu z důvodu praskliny v ráfku. Odhodlání dojet k moři bylo větší a tak se řešilo operativně zavařením (docela prasárna) a vyvážení (docela fuška). Kompletní rozborka a sborka Mito neminula a preventivně jsem vyměnil všechny náplně. Motor byl cca 7 tis po generálce, takže žádné ulejvání a šup do práce. Zajímavé, že když jedu na takovou delší štreku, tak se něco musí pokazit těsně před odjezdem. Pamatuji si na Slovensko, kdy jsem v den odjezdu zjistil, že mi teče voda z čidla termostatu. Po bližším prozkoumání jsem zjistil, že se celé zlomilo. Šroub s jemným závitem jsem neměl po ruce a čas mě tlačil, operativně jsem tedy obětoval závit v hlavě a narazil tam šroub s jiným stoupáním, pojištěno silikonem a naštěstí nic neteklo. Zpátky k Chorvatsku.

Setkání v jižním c(y)pu.

První den (a taky noc) naší dovolené odstartoval v Břeclavi. Dopředu jsme si tam vyhlídli levný kemp, ve kterém se všichni potkáme a ráno již společně odstartujeme naší malou Europe tour. Rozhodli jsme se jet přes Maďarsko místo Rakouskem. Většina z nás se obávala, že by naše uřvané a smradlavé dvoutakty ve své krásné voňavé zemi(Rakousko:)) nechtěli a dělali by obtíže. Před kukuřičným Maďarskem samozřejmě byla vložka v podobě přejezdu Slovenska. Nic zajímavého, krom obrovského sídliště Petržalka v Bratislavě. Již v té době existovalo cestování na občanku a tak kontroly na hranicích téměř nebyly. Cíl našeho dne byl dojezd za hranice a ve Slovinsku najít "po haluzi" ubytování. Z Bratislavy jsme se vydali směrem hraniční přechod Rajka a dále na Masonmagyaróvár (bože já to ani nenapíšu), po známé E65 na Szombathely. Neměli jsme moc času se zdržovat a tak se zastávky omezili na "kouřovou" a ty ostatní lidské potřeby. Já si cestu zpříjemňoval povídáním přes vysílačky a takovou vychytávkou do helmy s Wizou, který to měl také nainstalované. Dosah byl v otevřeném teréně 2-4 km a vítečně to pomohlo v organizaci. Vždy jeden z nás jel první respektive poslední a tak se mohla kontrolovat celá skupinka. Náš pokec se v Maďarsku omezil na upozornění "hele zase kukuřice, to není možný". Cesta ubíhala rychle a cestovní tempo kolem 90-100 km/h zvládali všechny stroje bez problému. Jakmile jsme se ocitli ve Slovinsku, začali jsme hledat ubytování. Všichni hledali nápisy Zimmer frei apod. Začalo se stmívat a tak jako vždy pomůže náhoda. Nic jsme totiž nemohli najít až ve městě Radenci jsme zastavili u jednoho moc pěkného komplexu. Kluci šli na výzvědu za majitelem a po 15 minutách se vraceli s rohlíkem v puse. Majitel ještě oficiálně nemá otevřený svůj krásný penzion, ale jelikož je motorkář a má rád Česko ubytoval nás a ještě nám udělal cenu (Pavouk vyjednal) s tím, že jsme první, kdo tam bude spát. Vybavení bylo velice luxusní a všechny po náročném dni polila živá voda. Základní hygiena, nacpat žaludky a hurá na kutě. Brzo ráno se opět vyráží a tentokrát cíl dne byl dorazit k pobřeží. Usínal jsem s klidným pocitem, že vše je zatím v pořádku a mašiny drží.

Cíl jasný

Při ranním nabalováním věcí na motorku jsem si zapomněl odemknout zámek na kotouči a při snaze posunout si motorku, blatník nevydržel a radost byla na světě. Doporučuji kupovat zámky s alarmem nebo upozorněním na řidítkách. "Izolepa vše spraví" (s tímto heslem jsem také odjížděl). Nastartovali jsme, mlha od dvoutaktů se vznesla a již opouštíme město Radenci a skvělého hostitele, kterého na dálku zdravím. Město Medulin ležící na nejižnějším cípu poloostrova byl náš cíl pro třetí den. Podle mapy bychom měli najet 380 km a dorazit se stmíváním. Naše cesta vedla přes hlavní město Slovinska Ljublanu . Oproti Maďarsku je všude čisto, na silnici potkáte jen moderní vozy a mentalita lidí je blízká té naši, to platí také o jazyku. S trochou snahy si budete se Slovincem v pohodě rozumět. Já si tuhle zemi zamiloval, protože na mě působila svěžím a přátelským dojmem. O její přírodě se ještě rozepíšu, jelikož jsme přes Slovinsko jeli i na zpáteční cestě. Dálnici jsme se vyhýbali a volili jsme cestu, co vedla podél, jelikož se platí mýtné a to se nám platit nechtělo. Při cestě nás potkali dvě nepříjemnosti. Mě se asi 5 krát po sobě z ničeho nic vypálili pojistky, ale po každé jsem byl trpělivý a vyměnil jsem jí. Po sléze jsem použil zaklínadlo sprostých slov a problém se zázračně ustálil. Ratlíkovi se na Aprilce ukroutilo spojkové lanko. Vytáhl jsem svojí kouzelnou brašnu s nářadím a za 15 min jsme neměli co dělat, vlastně měli, dojížděli jsme naší skupinu. V ten den nás taky potkala první vnitřní nedorozumění v partě. Roztrhali jsme se v hlavním městě Slovinska (jinak fakt nádherný městečko), protože každý si chtěl nakoupit jídlo, ale každej navrhoval jinde. Vysílačky nám tentokrát byli prd platné, protože jsme já a Wiza byli ve stejné skupině. Tímto blouděním a hledáním se po městě jsme ztratili cený čas, který nám večer chyběl.

Brány moře otevřeny

Jedním z nejsilnějších zážitku celé dovolené byl přejezd hraničního přechodu a následující neuvěřitelná stíhací jízda po dálnici. Všem ruply saze v hlavě a tak většina volila styl zalehnutého supermana. Gradací téhle jízdy bylo spatření moře na obzoru. Blížili jsme se ke městu Rijeka, které sídlí u chorvatského pobřeží. Zalil mě neuvěřitelný pocit štěstí, že jsme to dokázali a s Wizou jsme na sebe řvali přes vysílačky. Jízda podél pobřeží byla nádherná a všem doporučuji. Pavouk si v serpentinách dal koleno s bagáži v jedné z mnoha "vraceček". Kvalitu asfaltu potvrdila zkušenosti všech cestovatelů, že to děsně klouže. K soli od moře se také přidává odlišné složení asfaltu a kluzký povrch máte na světě. Nic příjemného, což si mohl také Pavouk a Kašpe odzkoušet přímo ze země, když své Ceberky postupně složili. Nikomu se nic nestalo, izolepa vše opravila a tak se pokračovalo dále. Do Medulinu jsme přijeli už za tmy. Rozdělili jsme se na skupiny a hledali jsme místo k přenocování. Město se skládalo převážně z ubytovacích zařízení, ale všude bylo beznadějně plno. Zachvátila mě úzkost a na náladě v partě se to také podepsalo. Nikdo nechtěl dávat horentní sumu za ubytování. Po 2 hodinách jsme našli překupníka s zimmer frei a přes něho jsme dostali 2 pokoje s balkonem za 14 euro na osobu. Ten večer se už nic nestihlo, jen vybalit, udělat večeři a jít spát. Hlavní bylo, že jsme to dokázali a jsme u moře. Pro mě překvapující, že cesta proběhla v pohodě a bez větších problému.

Sháníš? Sháníme? Shánějte…

Nocleh jsme měli pouze na jednu noc a tak jsme museli část dalšího, již čtvrtého dne obětovat hledání jiného ubytování. Plánovali jsme se zdržet několik dní, relaxovat u moře a podnikat výlety po okolí. Opět jsme se systematicky rozdělili do skupinek po dvou a každý měl za cíl najít solidní ubytování za dobrou cenu. Já obíhal kanceláře, ale zase tak lehké to nebylo, najít něco volného pro tolik lidí. Pro hledání jsme museli opustit i brány Medulinu a nocleh jsme našli až několik kilometrů za městem ve vesnici Pomer. Klasický "cimr fráj", kde bydlel starší pár. Dostali jsme k dispozici terasu, 2 pokoje, kuchyň a posezení venku u krbu. Nemělo to chybu a tak jsme se rozhodli zůstat zde tři noci. Objevování pláží byla velice příjemná činnost. Ovšem první, přímo ve vesnici, byla nic moc a ještě k tomu patřila kempu. Rozhodli jsme se vyjet dál za vesnici. Po pár kilometrech jsme našli přesně to, co jsme hledali. Premantura je obklopena menšími i většími kamenitými plážemi s oblázkovým přístupem do moře. Mys Kamenjak se rozprostírá bezprostředně za obcí Premantura. Celý mys je dlouhý asi 9,5 kilometrů a tvoří jižní konec Istrie. Celý mys je protkán sítí stezek a cest. Na konci mysu jsou strmé skály spadající do moře. Právě na samotném konci mysu, kde následovalo jen širé moře jsme se usadili my. Užili jsme si tu plno skoků a nádherných pohledů na širé moře.

Relax u moře

Během těch tří dnů jsme měli dostatek času na různé aktivity. Nesměla chybět vyjížďka "nalehko" do centra Puly. Povinná zastávka u kolosea, kde se právě odehrávala zkouška orchestru. Koloseum bylo zajímavě nasvícené a ve večerním rouši sálalo neobvyklou atmosféru. Což na to, opět startujeme své "dvacky" a zanecháváme modrý dým, který si ostatní kolemjdoucí "velmi užívají". Hledáme volné místo, kam by jsme na chvíli zaparkovali stroje a mohli se volně projít po centru. Daří se nám to až na poněkolikáté objetí centra a vyrážíme směr do historického srdce města. Klasický letní den, večerní teplo, v ruce helmu v druhé foťák či zmrzlinu a příjemná nálada. Zas tak klasické to není, je to naše první motodovolená u moře a ještě na 125tkách, o tom jsem ani v nejlepším nesnil. Vím, že u nás je plno drsnějších lidí, kteří překonávají mnohem větší vzdálenosti na slabých strojích, ale pro tuto chvíli jsme hrdinové my a máme být na co pyšní. Myšlenkami se nechávám vznášet, ale čas je neúprosný. Fotíme, nakupujeme pro známe pár blbostí a jedeme směr do naší cimrfráj. Další velice oblíbená činnost, večerní grilování pod pergolou. Podmínky přímo ideální a tak nakupujeme maso na gril a nějaké to pití. Po grilování se už jen pije a posléze v lehce podroušeném stavu se vydáváme prozkoumat místní vesnici. Osudová chyba, jelikož jsme se dostali do křížku s místními "borci" a tak padlo i pár facek a kopanců. Po této adrenalinové vložce chvíli klábosíme na naší verandě a jdeme spát, zítra je taky den. Další den opět pláž, grilování. Negativní stránkou krásné Premantury byl její povrch, který se spíše hodil pro endurácké soutěžáky. Všude přítomný jemný písek zalezl všude a tak jsme poslední večer před odjezdem provedli očistu strojů a někteří i drobné servisní úkony.

Julská enduro vložka

Odjíždíme z Pomeru a nyní se opět stáčíme domů, více na jih už nepojedeme. Cestu si zpestřujeme a jedeme podél levého pobřeží Istrie přes Rovijn, Porec do Umagu a odtud již přes slovinský Korec dále. Rozhodli jsme projet i kousek Italie, ovšem to bylo jen tak z hecu, protože Italií jsme jeli cca hodinku, než jsme se opět ocitli na hranicích se Slovinskem. K průjezdu vždy stačily občanky, leckdy ani to né a jeli jsme bez zastavení. Našim dnešním cílem bylo Bohninjské jezero v Julských alpách. Už ani nevím, kudy jsme přesně jeli, ale zatraceně vím, že už to nechci nikdy opakovat. Cesta sice na mapě značená byla, ale v realu to byla lesní štěrková cesta. Vracet se nebudeme a objíždět to taky nebudeme, a tak statečně jedeme minimálně 50 km touto cestou. Jediný kdo měl radost, byl Wiza se svým TDR. Začíná se stmívat a přituhovat. Do kempu u jezera přijíždíme silně prokřehlí a tak kýveme na cenu nechutně přeplněného kempu všemi možnými turisty. Stany stavíme na křivé kamenité plošině (no tomu se ani plošina říct nedá:-)). V partě se objevili komplikace. Pavouk má po cestě vysoké horečky s bolestí v krku, a tak jsme v jednom městě nakoupili několik prostředků, za které vysolil pár set kun. Hanys má popálené lýtko od rozžhaveného výfuk, když dělal blbosti a dost mu to hnisá. V jednom slovinském městě při svačinové pauze dost váháme nad tím situaci akutně řešit. Hanysa by ovšem ani pancéřovou pěstí nesundali z motorky a tak jsme celá partyja stále pohromadě.

Raftovská stodola

Další den celý rozlámaní vstáváme a balíme se. Jezero pěkné, ale většina se už těší domů. Cíl dne je neznámý, kam dojedeme tam dojedeme. Cesta moc neubíhá, jelikož musíme často stavět kvůli našim nemocným. Při stmívání začínáme rychle hledat ubytování. Rychlým tempem se k nám blíží ukrutná bouřka a nevypadá to vůbec dobře. Samozřejmě nikde nic k sehnání a tak se rozdělujeme. Všiml jsem si jedné cedule po cestě a tak se s vysílačkou vracím. Ovšem bloudím, až jsem úplně zabloudil. Zastavuji u jednoho domu, kde vidím lidi a ptám se jich. Ve slovinskoangličtině si předáváme informace a já pokračuji podle instrukcí. Začalo nechutně pršet a ztratil jsem signál z vysílačky. Zastavuji u jednoho penzionu a domlouvám cenu. Poslední den se nikomu nechce dávat 20 euro za noc. A tak přemlouvám a přemlouvám a naštěstí tu byla druhá možnost. Byl to takový raftový penzion a v obří stodole kde měli uskladněné potřebné věci na raft, bylo i patro kde bylo naskládáno cirka 30tka madrací. Sucho, teplo, světlo. Bereme hned. Vydávám se hledat ostatní a po několika kilometrech se potkáváme. Večer pár lidí jde na jídlo, někdo vaří poslední zásoby. Sušíme kombinézy a zaleháváme na poslední noc naší motodovolené.

Dvojitá cesta domů

Následující den se rozdělujeme, jelikož já s Wizou nechceme přes Rakousko z obav místních polišmenů, kterým by se naše laděné 2T koncovky nejspíš moc nelíbili a tak jedeme nekomfortnější cestou přes Maďarsko a Slovensko. Stalo se, co každý očekával, ale stalo se to na stroji, na kterém se to neočekávalo. Při svačinové pauze na jedné pumpě, my dochází textovka. "Hanys zadřel XRko, jsme poblíž Vídně a čekáme na dálnici na odvoz". A čekali téměř 10 hodin. Jízda po zadním se nevyplatila, jelikož hodně oleje vylítalo přes přepad a motor při několika hodinové jízdě po dálnici kapituloval. Popřál jsem jim hodně zdaru a nám nezbývalo než pokračovat směr ČR. Cesta ubíhala pomalu a mě se zdálo, jakoby se mi to přidíralo. Bylo horko a docela jsme pálili. Ovšem chyba lávky, doma jsem zjistil, že můj přímý filtr byl celý umaštěný a proto špatně sál vzduch. Poslední stovky kilometrů byly silně vyčerpávající a bolest v kolenech byla čím dál větší. S Wizou občas prohodíme něco přes vysílačky, ale oba už toho máme dost a jedeme jak roboti směr domov. Občas dáváme pauzu na benzínce, posvačíme popijeme a hned zase pádíme. Kluci mezitím musí čekat na dodávku, která naloží nepojízdnou motorku. Já se po přejezdu hranic Slovenska s Českem loučím s Wizou a pokračuji již sám do Šternberka. Už jsem hodně unaven a dělám časté zastávky. Neustále hledám vhodnou polohu, tak abych si chvíli mohl ulevit. Přeci jen nejedu na žádnem polykači tisíců kilometrů, ale na starým dvoutaktu, se kterým se mnozí bojí jet dál jak 50 km od domova. Na jedné benzínce u Vyškova bezmocně padám z motorky a ležím na silnici. Přichází ten mix pocitů, lítost nad koncem dovolené, těšení se domů a také ze mě spadla nervozita, že jsme to zvládli. Kolem desáté večer dorážím domů. Bagáž jen tak shodím na zem, motorku zaparkuji do garáže a napíšu klukům, že jsem dojel v pořádku. Uléhám a přemýšlím nad vším co jsme zažili. Kolem druhé ráno mi příjde smska, že i druhá grupa dojela OK. Ufff a je to za nama. Co bude dál? Jo to nikdo neví. Co vím jistě, že tohle byla naše první motodovolená u moře a ta se nikdy, nikdy nezapomene !

Celkem najeto : ...cca 2500 km...
Fin. Náročnost : ...7-12 tis Kč...

TORM

.: Podporují nás :.

.: Zpřátelené weby :.